Úvaha o lidské důstojnosti aneb pracovní podmínky v praxi
Dneska tu mám pro vás téma, které se dřív nebo později
dotkne většiny z nás. Pokud jste se totiž nenarodili do zlaté kolébky
rentiéra, tak status zaměstnance vás dřív či později postihne alespoň na čas. A
někdy je člověk už z toho dlouhého hledání práce v dnešní době tak
vyčerpaný, že když tohoto statusu konečně dosáhne, je ochoten si ho udržet za
každou cenu……. I za cenu vlastního života. A v tom je hlavní problém.
Myslíte, že přeháním? Že úmrtí z důvodu
přepracování patří někam do zemí třetího světa či progresu typu Čína, Indie?
Ne, žádnou misi do afrických zemí jsem v poslední době nevykonala, přesto
jsem se za poslední roky s touhle záležitostí setkala několikrát. Jistě,
ČR je dneska země na úrovni, takže i pro takovou nepěknou záležitost, jakým
přepracování a následná smrt je, máme zde sofistikovaný a pro společnost
akceptovatelný termín „srdeční infarkt“.
Ne, nebudu vám zde psát, že infarkt je důsledkem
dnešní hektické doby a podobné úvahy, jakože v 19. století bylo líp…...
Napíšu vám o tom, že tahle diagnóza je prostě taková
universální záležitost, když lékař při ohledání těla a sepsání příčiny smrti,
tak nějak neví, co by. (A cizí zavinění lze 100% vyloučit). Neb to, že selhalo
srdce, je evidentní a fakt jestli bylo tím prvním, kdo to vzdal, nebo jen
dalším v pořadí, to už není tak podstatné. Přesné pořadí by beztak určila
jen pitva a ta je nákladná a podle nového občanského zákoníku tak trochu i právním
oříškem. (Aneb kdo se nevzpomene zaživa, ten bude mít smůlu ;)
Za další infarkt zkrátka vypadá jaksi líp
v kolonce příčina……. řekněme odborněji……, než true story o tom, že otec od
rodiny se ani ne v padesáti letech uštval do naprostého vyčerpání, protože
měl dvě práce (prakticky obě na plný úvazek), aby z těch směšných částech,
které někteří zaměstnavatele drze nazývají mzdou, uživil svou ženu, toho času
v evidenci na ÚP jakožto už „starou a nepotřebnou“, ale bez nároku na
jakoukoliv finanční pomoc státu, aby uživil své děti na škole, kterým by rád
dopřál lepší budoucnost, taky aby měl na nějaké ty opravy na domku a že zbytek
času mezi pracovními směnami trávil dřinou na zahradě, aby rodina měla aspoň
trochu kvalitní stravu a přitom si nemusela na nákup potravin brát úvěr. (Aneb
mrkněte na debaty o vegetariánech, veganech či vitariánech, kde mnozí
argumentují tím, že nejsou „VEG“, neb zkrátka nekradou a kvalitní čerstvé jídlo
dnes stojí nemalé peníze). Ale zpět k příčině smrtí - že neschopenka by onoho
otce automaticky přesunula u zaměstnavatele na black list a byla by skrytým
důvodem k ukončení pracovního poměru a tak přechodil jen poslední zimu 3x
chřipku, 2x angínu. A že v létě bylo na výrobní hale v práci téměř 60
stupňů, směny trvaly daleko déle než 12 hodin (njn, zákoník práce je doslova
„bible českého zaměstnavatele“) a že přesto zaměstnavatel řešil pitný režim
prohlášením, že kdo má žízeň, tomu teče voda z kohoutku na záchodě.
Zdá se vám to jako šílené? Ne, je to reálný příběh. A
tím zaměstnavatelem, který odkázal na vodu z kohoutku na WC, nebyla žádná
nelidská zahraniční mamutí společnost, byla to „slušná česká firma“ střední
velikosti, která dbá na své dobré jméno. Příběhy těch ostatních, kteří
předčasně zemřeli, se příliš neliší, situace jako mezi mlýnskými kameny,
z které není příliš úniku, nebo láska k rodině, nebo jen obyčejný
strach z budoucnosti to lidem často zkrátka nedovolí.
Ale konec emocionální patosu! I když je to někdy
těžké, je potřeba hledat informace, zajímat se a jednat. Neb neznalost šíří
strach, strach šíří slepou oddanost a to už jsme jen krůček od otrokářství, ne?
;)
A taky mi jeden skutečný odborník z pracovního
práva řekl kdysi zlatou větu, že pokud chyby v systému ignorujeme, nebo
tiše podporujeme, jsme stejní jako ti, kteří je vytváří, neboť i díky nám je
zachován status quo.
Takže teď najedeme na praktickou část článku ;)
Češi by si měli uvědomit, že kvalitní odbory jsou ve
vyspělých zahraničních státech alfou a omegou více méně šťastného života
zaměstnance. Neb abychom mohli skutečně JEDNAT, tak si je potřeba přiznat, že
pouze v jednotě je síla. Jeden zaměstnanec nikdy nebude pro zaměstnavatele
partnerem k diskusi. Odbory partnerem být mohou. U nás tohle ale příliš
nefunguje.
Ze dvou důvodu – prvním je historické stigma, kdy
odbory chápeme v ČR jako něco, co bylo za doby komunismu a za 25let od revoluce
se tenhle odpor k jakémukoliv organizovanému srocování u Čechů nezměnil.
Škoda, velká škoda. Rakušané, ale třeba i Němci takový názor nemají a tak
obchody v AT zavírají v 18hod v sobotu a neděle ist frei. A kdyby je
snad někdo chtěl hnát do práce, tak ho odbory „ukamenují“. Česká prodavačka
z OC připomíná vampíra, který nejí, nespí, nečůrá a nemá žádný osobní
život.
Ovšem na obhajobu českých zaměstnanců a jejich odporu
k odborům musím říct, že je to z části pochopitelné, neb druhým
důvodem je naprostá neschopnost většiny odborových skupin, o hlavních
představitelích, kteří se snaží pouze mediálně zviditelnit a řeší nesmysly, ani
nemluvě. Místo, aby se dotyční zabývali takovými věcmi, jako je časté
porušování maximální délky pracovní doby, překračování přesčasu, nucení přesčasu,
nedodržování pitného režimu i v teplotně náročných provozech, posuzování
pracovní neschopnosti či ošetřování člena rodiny (dítěte) jako pracovního
pochybení ze strany zaměstnance, neoprávněný zásah do soukromí instalací kamer
nejlépe i do záchodové mísy na firemním WC. Také, aby řešili na příslušných
místech, že pravomoci inspektorátu práce jsou v některých závažných věcech
až směšně malé a vlastně to nemá žádný přínos pro zaměstnance v těžké
situaci, pouze to v lepším případě donese další prachy do státní kasy
v podobě pokuty zaměstnavateli.
Takže ano, chápu, že Češi mají k odborům
nedůvěru, neřkuli přímo odpor. Je potřeba si proto zvolit do odborové
organizace takové zástupce, kteří mají zájem něco v dané situaci změnit a
mají dost energie a odvahy se za své členy ozvat. A taky mají v oblasti
pracovního práva dostatečné znalosti, případně snahu si vědomosti neustále
doplňovat a být tak k užitku.
Znalost pracovně-právních předpisů je základ, neb
drzost zaměstnavatelů, ať už jsou čeští, nebo jsou to nadnárodní společnosti,
občas nezná mezí.
Takže vypíchněme alespoň ty základní.
Velmi oblíbené je u zaměstnavatelů, že si ve vnitřních
předpisech firmy stanoví, že zaměstnanci se nesmí mezi sebou (případně i
s nikým mimo firmu) sdělovat onou kouzelnou částku, kterou mají na
výplatní pásce. Takže předně se pojďme podívat, proč to vůbec zaměstnavatel
dělá – ve většině případů jsou důvodem dohody o výši mezd pracovníků na těch
daných pozicích mezi firmami z oboru, chcete-li kartelová dohoda o ceně práce.
No, ale kdyby to bylo oficiální, tak je to samozřejmě nelegální, neb v ČR
nejsou takové dohody dle zákona přípustné. To ale samozřejmě zaměstnavateli
nebrání, aby si takový předpis udělal (s elegantním odkazem na to, že myslí jen
a jen na blaho zaměstnanců a jde mu o dobré vztahy na pracovišti a aby si Pepa
s Františkem nezáviděli). Některé kreativnější firmy k tomu připojí i
pěknou pokutu, která je pomalu víc, než bere zaměstnanec mzdu.
Tak přátelé, tady pozor, takhle ne – tímhle se
zaměstnavatel dopustil porušení základní listiny práv a svobod. Ústavní právo –
jedna z mále věcí, na co Češi slyší. Zaměstnanec si může o své vlastní
mzdě, jejich složkách, výši jednotlivých složek vykládat komu chce a kdy chce.
Navíc nelze pracovníkovi zakazovat, že dle předpisu by nemohl výši mzdy sdělit
ani manželce (což je většinou osoba mimo firmu). Výjimku v tohle tvoří
samozřejmě mzdová účetní a lidé, kteří pracují s mzdovými podklady. Ale pokud
bude mzdová účetní řešit svoji vlastní mzdu v kuřárně, či na obědě s kolegy,
tak klidně může.
Je samozřejmě na uvážení každého, jestli svému
kolegovi sdělí či odmítne říct výši mzdy. Ale nikdo ho do ničemu nesmí nutit.
Pokud tak zaměstnavatel činí a třeba vám i uložil
zmíněnou pokutu, můžete se obrátit na příslušný inspektorát práce, ten může
uložit za toto porušení pokutu pro změnu zaměstnavateli a pokud byste
zaměstnavatele jako zaměstnanci zažalovali za omezování vašich základních práv
a neoprávněné obohacování z důvodu výběru nesmyslných pokut, tak to
vyhrajete, neb takové rozsudku už existují.
Další věc, co jsem zmiňovala, je kamerový systém na
pracovišti. Ono je to dneska děsně cool, mít tu kameru vážně i v té
záchodové míse a někteří majitelé firem mají bezpečnostní obrazovky
k dispozici pro sledování i u sebe doma, takže pokud váš šéf má třeba
problém se spánkem, je docela možné, že stejně jako jiní šéfové, projíždí
záznamy z kamer či kouká „co tam dávají aktuálně“. Jak pravil před lety
jeden takový člověk - prý to je větší závislost než reality show ;) Čemuž věřím,
neb pocit moci je droga, o tom žádná. Zdá se vám to bláznivé? Welcome to Czech
Rebublic ;)
Takže – má na to ale zaměstnavatel právo? Ano, kamery
si může umístit do svého objektu, ALE musí vás o tom jako zaměstnance
informovat a taky nesmí narušovat vaše soukromí a zvyšovat stres na pracovišti
– a to hlavně! Což práce pod kamerou, která zabírá 8-12hod každý pohyb celého
vašeho těla, stresování je a taky to je zásah do toho soukromí, že. O tom, že
kamery nesmí být ve sprchách, na WC a pokud jsou v šatně, musí být někde
místnost, kde se může zaměstnance v klidu převléknout i bez účasti v
„celofiremním“ vysílání, netřeba psát. Nebo ano, je to potřeba, neb to je taky
něco, co zaměstnavatelé nechápou.
Taktéž např. u práce na pokladně může kamera zabírat
ruce pokladní, ale ne ji snímat celou, včetně obličej celou směnu. Pokud jste
někdy byli na brigádě na kase v supermarketu, tak určitě víte, že si
vedení těchto firem dovolí k českému zaměstnanci daleko víc, než ve
vyspělejších zemích.
Taktéž nemohou kamery zabírat celý pracovní prostor,
v kterém se trvale zdržují zaměstnanci, jako např. výrobní hala, kancelář
apd. Tím je narušeno soukromí a zvýšen stres a ani obhajoba ve smyslu ochrany
majetku příliš neobstojí, pakliže na hale se nachází např. větší výrobní stroje.
Tohle by patrně obhájila firma, která pracuje třeba s drahými kovy, či
diamanty, které se volně sunou po běžícím pásu přes celou halu, a každý si může
vzít, co srdce ráčí….. Ale kolik takových firem je, že? Jinak se spíš
doporučuje, aby byly hlídány vchody a jiné únikové cesty, ale hlídat
nepřetržitě pracovníky je krok špatným směrem. Ovšem pozor, snímat vás u vchodu
a kontrolovat čas příchodu a odchodu, to zaměstnavatel může.
Zaměstnanec si má ale na nepřiměřený monitoring
právo stěžovat a to na inspektorátu práce, který sice toto neřeší, ale věc
postoupí úřadu na ochranu osobních dat a ta už si se zaměstnavatelem vyjasní,
jak se „ta hra hraje“. ;) Uloží mu nějakou tu pokutku, aby se nám trochu ten
schodeček v rozpočtu zmenšoval, a vyzve ho k nápravě, tedy
odstranění. No, pokud to nepomůže, klidně to můžete dotáhnout přes žalobu až
k úspěšnému rozsudku.
Nevěříte, že mohou být zaměstnanci v té stížnosti
či žalobě úspěšní? Tak já vám povím true story. Česká pošta, toho času můj
oblíbený doručovatel balíčků, bojuje již řadu let s takovou nepěknou věcí
a tím jsou ztráty balíčků. No, nazývejme věci pravými jmény – bojuje
s krádežemi balíčků. Že kradou zaměstnanci je víc než jasné. Zákazníky to
štve, vedení ČP to taky štve a mnohé poctivé řadové pracovníky ČP to taky štve,
tak se tedy vysledovalo, kde že se ty balíky jako nejvíc ztrácejí…… No,
přátele, je to v tom železničním vagóně při přepravě, resp. vagónech.
Tímto snad vyvracím vaši mylnou představu o uštvané venkovské pošťačce, která
si každý druhý balík odnese radši k sobě domů. Ne ….ne….. ty ženské jsou
všechno možné, jen ne zlodějky, neb jejich pozice v „potravním řetězci ČP“ není
taková, aby si mohly hrát na nenažrané žraloky. Víme? ;)
Takže zpět k vagónům – ČP se rozhodla jednat a
umístit do takových vagónů kameru, která zabírá celý prostor s balíky. Žel
bohu, jsou tam i ti pracovníci, že. A tak oni se ozvali, že jako nechtějí být
jak nějací ti „Vyvolení z vily“, nebo „z vagónu“ a světe div se, vyhráli a
vedení ČP dál supí nad ztrátami a nad tím, že okradení zákazníci odchází ke
konkurenci, ale takový je zákon, přátelé ;)
Takže se nebojte a jestli vás zaměstnavatel vytáčí
kamerami na každém kroku, tak směle do toho – postup viz výše.
V neposlední řadě jsem zmínila taky ten pitný
režim. Tady zkušenosti ukazují, že čím menší firma, tím větší empatie ze strany
zaměstnavatele, čím větší, tím víc se to snaží ošidit. Výjimky opět existují na
obou stranách.
Nárok samozřejmě máte a odvíjí se to od tělesné
zátěže, teploty a vašeho zdravotního stavu. Pozor, nemusí být nutně červenec a
nemusíte nutně makat u hutní pece, aby vám nárok vznikl. Zaměstnavatel je
povinen zajistit svým pracovníkům pitný režim po celý kalendářní rok. Tedy pitná
voda, ať už z nějakého toho barelu – automatu či kohoutku (pokud je pitná
a kvalitní), tak je přípustná. Ovšem jakmile se teplota zvýší, tak je
zaměstnavatel povinen zajistit zaměstnancům doplnění nejen ztracené (vypocené)
vody, ale i minerálů a to buď iontovými nápoji či minerálními vodami. Druh
nápoje a jeho množství pro každého zaměstnance stanoví lékař, který pro firmu
vypracuje plán pitného režimu. Toto patří k základním věcem v oblasti
bezpečnosti práce. Jednotlivé nároky, kdy a na co – zda voda, či nápoj
s minerály, najdete na internetu a jednoduše si zjistíte, co náleží vám.
Pokud vás v práci šidí a pracujete
v kanceláří bez klimatizace pod přímým sluncem, nebo na výrobní hale
s 50-60stupni, nebo nemáte na pracovišti k dispozici celoročně pitnou
vodu, tak se nebojte obrátit na inspektorát práce, který zvlášť porušení BOZP
rád a důsledně řeší. Tohle je zkrátka baví docela dost ;) Zde je ale potřeba
právě té skupinové spolupráce. Neb tvrzení jednoho pracovníka ze 150 celkových,
kdy 149 ještě navíc zalže a snaží si zachránit místo, nemusí mít ten kýžený
dopad. Ovšem inspektorát může požadovat i jiné důkazy, než evidentně vynucené
svědectví pod hrozbou, takže si vyžádá třeba záznamy z kamer za delší čas
zpět, kde je třeba barel s vodou umístěn, faktury za nákup nápojů,
překontroluje množství nápojů z dokladu s plánem od lékaře,
samozřejmě, že i ten plán závodního lékaře má nárok vidět, takže hlavní
je se nebát.
Pamatujete, že jen mrtvé ryby plavou s proudem,
možná budete první, ale snad ne jediní a možná se vám taky podaří udělat ze
světa lepší místo – nebo alespoň z vašeho pracoviště. ;)
Skvělý článek, vážně, mám podobné názory. Sama jsem byla zaměstancem jen krátce, ještě za studií, abych získala nějakou tu praxi, ale brzy jsem zjistila, že to nebude nic pro mě :) Jako zaměstnavatel by mi stud nedovolil chovat se k lidem tak, jak o tom občas slýchávám, jako platit někomu mzdu třeba 13 000, hanba by mě fackovala, nechápu, jak z toho mohou lidé vůbec žít. Tohle bys měla poslat Babišovi, ať si taky počte :)
OdpovědětVymazatDěkuji za komentář :)
OdpovědětVymazatBohužel často dneska je vidět, že firma peníze i má, ale zaměstnancům nepřidá, krize v tomhle trochu pokřivila trh, neb ukázala, že lidé pracují i za naprosto směšné částky a to je opravdu smutné.
Někdy se ale nedaří, zisky nejsou takové, jak by zaměstnavatel doufal a tak ani mzdy nejsou. Ale to, že v práci jsou často naprosto nelidské podmínky, to omluvit nelze ničím. Nelze to ani akceptovat. Ani dočasně.
A je nutné se ozvat, věřím, že se to tady lidé jednou znovu naučí.
U nás v práci se o mzdách vůbec nemluví. Ředitel chtěl mít vše pod kontrolou, proto nemá ani svoji vlastní účetní, ale mzdové účetnictví mu obstarává externí firma, se kterou spolupracoval ještě dříve, než jsem do firmy nastoupila já.
OdpovědětVymazatVelmi často se to dneska takto řeší, že mzdy se zpracovávají externě. Nicméně zakázat zaměstnancům, aby se např. bavili o výši svých prémií nelze.
Vymazat